Alternativní závislé divadlo Venkoncem vás uchvátí do svých spárů a už nikdy nepustí.

ČSHPČR vznikla v roce 1993 na půdě soukromého pražského Gymnasia Jana Palacha. Zkratka názvu znamená Česká společnost herecká při časopisu Reakce, dnes již zaniklého literárního občasníku, (proto bývá dnes často mylně interpretována jako Česká společnost herecká Parlamentu České republiky, apod), a je opět další zkratkou zkratky původně z rovné stovky slov složeného názvu souboru: ČSHPČRNPVKBZGJPČJPPSONČPTČHTČDTDŘAZDSAZPHJONTJNČUOOHVZ KBSZČLDALNAAUAMZAPVAHJAMKATZOPPPAPAJJ,KJOBCSSZSP, která se sice zachovala, je však s postupem času stále méně zpětně dešifrovatelná. Již v následujícím roce se soubor, který vždy byl souborem divadla čistě autorského, výrazně prosadil druhým místem na divadelní přehlídce v rámci Týdne Jana Palacha, jenž vyvrcholil slavnostním večerem na Žofíně. Rychle se stal fenoménem zejména na malých pražských jevištích a na klubových scénách, ale i na zájezdech v podstatě po celé České republice. Byl zván rovněž na zahraniční festivaly alternativního divadla a nezůstal nepovšimnut ani masmédii. Osobité inscenace ČSHPČR získaly uznání odborníků (profesor DAMU Jan Císař, divadelní režisér Ivo Krobot, divadelní kritik Vladimír Hulec apod.) i přízeň diváků. Po roce 1997 a odchodu zakladatele Ladislava Doležala došlo k výrazné krizi souboru, z níž však vykrystalizovaly dvě nové vůdčí osobnosti Jan Javornický a Ladislav Niklíček a od té doby soubor nesl pozměněný název ČSHPČR – Divadlo v okovech, pod kteroužto hlavičkou vystupuje dodnes.

V průběhu doby se souborem spolupracovaly mnohé osobnosti české kultury: herec Jan Potměšil; filmový a televizní režisér Tomáš Krejčí; výtvarník a hudebník Pavel Kafka; estetička Jana Jebavá; výtvarnice Milena Dopitová; Jan Kábrt, vicemistr ČR v karate; filmový režisér a scénárista a divadelní herec Martin Šinkovský; filmový dokumentarista Tomáš Hodan; hudebník a mykolog člen ČSAV, Jan Borovička; filmový režisér, spisovatel a divadelní herec Luboš Pavel; básník a hudebník Pavel Šenkapoun; amatérské divadelní soubory Proč?, Drátěné siroty, Šinkyho Dan, Kostra ovsa a další.
     Základní principy tvorby ČSHPČR zůstávají po celou dobu existence v podstatě stejné, procházejí desítkami inscenací a vytvořili jakousi tvář souboru. ČSHPČR vyprodukovalo množství žánrem a formou zcela neomezených představení. Právě hra s pravidly a konvencemi divadla upoutá na těchto inscenacích asi nejvíce. Je zásadním prvkem i textů z dílny ČSHPČR , jež mnohdy vykazují z dnešního pohledu charakteristické rysy postmodernismu: zejména množství hypertextových odkazů, hra znaků i významů, důraz na sémantickou vyprázdněnost znaků, a naopak s vírou, že „vše je plné smyslu“, hledání nových “signifié“ v nových kontextech. Ovlivnění filosofií vede až k extrémům jako ve hře Fiofi (2000), která se zčásti odehrává v latině a atické řečtině 4. století př.n.l. a takřka veškeré dialogy jsou alegorií filosofických disputací významných autorit v historii filosofie, čímž se běžnému publiku hra stává zcela nesrozumitelnou. To vše je navíc uzavřeno ve formě jakési dadaistické frašky, hojně prokládané hudbou a zpěvy, což je opět tradice inscenací ČSHPČR, které se nebojí ani baletu či operety. Nepochopení divákem donutilo ČSHPČR k určité, alespoň dílčí, trivializaci: např. Vražda tapírem (2003), hra vystavěná na tezi francouzského poststrukturalistického filosofa Michela Foucaulta o smrti autora, je vcelku snadno vnímatelná jako detektivka s vtipnou zápletkou. Pokud bychom chtěli popsat zcela obecně herectví ČSHPČR, musíme zapomenout na klasickou dichotomii Stanislavskij-Brecht, nejblíže se naopak ocitáme skrze myšlení Antonina Artauda (Le Theatre et son double).
     To, na čem jsou představení ČSHPČR založena, je tak spíše způsob uchopení divadelních konvencí, způsob pohybování se v divadle, v roli, v inscenaci. Tento modus divadla vytváří specifikum, pečeť, nezaměnitelnost ČSHPČR.